H1 - 2014

RingNews.cz


fb yt tw g

Kalendář akcí


Facebook


GEORGE FOREMAN: Muž, který zastavil čas
7. května 2012 | Autor: Redakce


Ve spolupráci s firmou Hayashi přínášíme další rozsáhlý článek o boxerských legendách. Tentokráte se podíváme na tvrďáka George Foremana. Tento článek v kompletní verzi si můžete přečíst v knize Zabijáci a gentlemani, kterou si můžete nyní koupit za akční cenu 290 Kč. V knize mimo jiné naleznete spoustu statistických údajů srovnaných do tabulek, mnoho velkoformátových fotek a samozřejmě příběhy největších boxerů všech dob jako byli a jsou Mike Tyson, Muhammad Ali, George Foreman, Evander Holyfield, Max Schmeling, Joe Louis, bratři Kličkové, Teofilo Stevenson a Felix Savon.

Našim čtenářům postupně přineseme všechny příběhy z této knihy, ale pokud jste boxerský fanoušek tato kniha je pro vás téměř povinností a tištěná verze má stále své neodolatelné kouzlo. Knihu si můžete koupit zde.


GEORGE FOREMAN - Muž, který zastavil čas

V necelých 46 letech zvedl diváky ze sedadel gigantického hotelu MGM v Las Vegas. Pátého listopadu 1994 v desátém kole, po dvou minutách a třech sekundách, knockoutoval teprve sedmadvacetiletého Michaela Moorera a stal se nejstarším profesionálním mistrem světa těžké váhy všech dob.
Na konci zápasu si klekl do svého rohu ringu a děkoval Bohu. Jako kněz to musel udělat. Vzpínal ruce k ocelové klenbě hotelové haly a děkoval. Porazil Moorera i čas. Staré přísloví říká: Všichni se bojí času a čas se bojí pyramid. Bojí se také George Foremana.

Nic z tebe nebude!
Narodil se v městečku Marshall ve státě Texas jako páté dítě ze sedmi manželům Nancy a J. D. Foremanovým. Převážně vyrůstal se svou matkou na předměstí žhavého Houstonu. Byl velmi neoblíbeným dítětem, které si vždycky našlo záminku ke rvačce. Měl krvavé oči a instinkt vraha. „Vyrůstal jsem na ulici, kradl jsem, přepadával lidi a skrýval se před policií. Řada dětí vyrůstá s pocitem něčeho velkého, s pocitem, že jsou Američany. Já byl kluk z brlohu, v dlani jsem otáčel každý dolar, každý cent. Poznal jsem, co je to bída. Snad právě proto jsem si uvědomil, co je to sociální cítění,“ vypráví a potom se na okamžik zastaví a přemýšlí. Má hnědé oči jako medové koláče. A svaly mu i po pětapadesátce naběhnou na pažích jako vysoké hory.

„Sociální cítění je ale někdy falešné. Tomu pocitu se dá lehko podlehnout. Já jsem slabý, pomozte mi! Je to vaše povinnost. Prd. Není to nikoho povinnost. I v chudobě se musí člověk snažit, aby něco dokázal sám. Nemůže jenom čekat, až mu někdo něco dá.“ Linden Jones vyhlásil program Job Core pro sociálně slabší děti. Foreman v něm našel místo. „Ale šel jsem tam hlavně kvůli americkému fotbalu,“ usměje se. Stále byl postrachem jižních čtvrtí Houstonu okolo dálnice směrem na Galvestone. Nechodil do školy. Sestřenice jednou pozorovala, jak se ukryl doma a počkal, až ona odejde z domu. Schovala se a sledovala, co udělá. Bylo jí jasné, že George se nikam nepožene. Otevřela dveře do maličkého pokoje, kde seděl. „Co to hraješ, Georgi? Tak nikam do školy nechoď. Stejně z tebe nikdy nic nebude. Jako ze všech parchantů tady v tý špinavý čtvrti,“ křikla na něj.

To si zapamatoval. Nikdy z tebe nic nebude! Ta slova se mu zadřela v mozku a často si je připomínal, když byl v šestnácti letech poslán do nápravného ústavu v drsném státě Oregon. Tam se seznámil se svým pozdějším trenérem Nickem „Doc“ Broaduesem, který ho přivedl do své boxerské školy. Když mu trenér předhodil do ringu pár kluků, kteří odešli se šrámy v obličeji, uvědomil si, že sestřenice Nancy možná neměla pravdu. Umí rozdat ránu, dovede boxovat. V roce 1965 vstoupil do armády. Také tam byl neoblíbený. Stále vyhledával konflikty. Až z něj udělali dozorce. To bylo místo pro George. Mohl si na někom vybít vztek, uplatnit své agresivní chování. To přece dozorce může. To je jeho povinnost. A stále častěji chodil trénovat. Box se stal jeho životem.

„Box milují snad všichni. Bohatí i chudí. Králové, šejchové i obyčejní zlodějíčci z umazaných zapadlých čtvrtí. Neznám lepší sport. Je vlastně nejvyšší formou boje. Jeden proti jednomu.“

Nefňukejte, bijte se
V roce 1968 vyhrál olympijské hry v Mexiku. Chudý kluk z okraje Houstonu, co měl věčně špínu za nehty a hlad. Ve fi nále zřídil Sověta Čepulise. „Stál jsem tam v rohu ringu a najednou se mi chtělo brečet. Nebuď měkkota, opakoval jsem si, ale nějak to nešlo potlačit. Radost i dojetí. Někdo mi do ruky vrazil americkou vlaječku. Zaskočilo mě to. Nevěděl jsem, co mám dělat. Potom už mě ovládla jenom radost. Zapomněl jsem na všechny ústrky a barvu své pleti. Zvedl jsem tu vlaječku a začal s ní mávat, aby každý věděl, že i já jsem Američan. Příslušník toho velkého hrdého národa. Podlehl jsem jako dítě tomu patetickému pocitu. Z očí mi začaly téct slzy.“

Po roce přestoupil k profesionálům a srážel jednoho soupeře za druhým. Když se v newyorské Madison Square Garden postavil Donu Waldheimovi, zdálo se mu, že boxuje v pohádkovém paláci, kam snad ani nemá přístup. Za dvě minuty byl konec. Potom spráskal Askewa, Dullaira. Vytáhlý mladík s dlouhýma rukama a uhrančivýma tmavýma očima, smrtícími kombinacemi a drtivým direktem. Všichni kolem ho oslovovali Big George. Neporazitelný. Stále ale nebyl oblíbený. Ve tváři začal nosit arogantní úšklebek nadřazených. Změnil se a začal se posmívat i lidem z prostředí, ve kterém sám vyrůstal.
„Vidíte to, dokázal jsem to. Vyhrabal jsem se z popela jako pták fénix a teď už poletím jenom nahoru. Ať to dokáží i jiní a jenom věčně nefňukají. Ať zatnou pěsti a jdou se bít. Nemám rád ty ubrečený posery!“ vykládal a jeho dřívější známí ho odsoudili. Nevšímali si ho, když přišel v nových šatech. Přestali sledovat jeho zápasy. Nezajímal je.

Zabiju tě očima
Ve světovém ringu v té době zářila i jiná hvězda, Joe Frazier. V lednu roku 1973 se oba setkali v Kingstonu na Jamajce. Foreman toužil po světovém titulu, připravoval se tři měsíce. Trénoval i v pouštích Arizony, aby si zvykl na horké počasí. V Kingstonu se ubytoval v pětihvězdičkovém hotelu. S Joem Frazierem se jen letmo pozdravil. „Nikdy jsem neslyšel, že by měl Frazier nějaké slabiny,“ říkal v hotelovém lobby rozhodčímu Mercantemu.
„A asi je ani nemá. Mám z toho chlápka tak trochu strach,“ svěřil se. Před zápasem ale nadutě prohlásil: „Od začátku svých bojů v profesionálním ringu vyznávám jednu filozofii – svého soupeře chci poslat na zem už jenom pohledem. Pohledem, co zabíjí a paralyzuje, jako kdyby jej uštknul chřestýš. Zblízka se do něj nejdříve zabodnu očima a neuhnu. A když soupeř sklopí oči, tak hned vím jedno: mám před ním náskok. V těch očích vyčtu obavy a toho v ringu využiju.“

Na Národním stadionu se tísnilo 36 tisíc diváků. Soupeři si o sebe ťukli rukavicemi a Big George zahájil svůj rituál zničujícího pohledu. Frazier stál proti němu celkem lhostejně.
„Díval jsem se na něj a on nic. Neuhýbal. Tak skloň už konečně ty oči, říkal jsem si a Joe nic. Cítil jsem, jak se mi začínají chvět kolena neovladatelným třasem.“ Přesto Foreman vletěl do ringu jako karibský hurikán. Frazier nestačil odvracet jeho útoky. Padaly na něj údery jako kameny uvolněné ze skály. V prvním kole se Joe ocitl třikrát na zemi. Ve druhém také třikrát. Bylo až nelidské, jak znovu dokázal vstát a postavit kryt. Byl to nevídaný výprask. Všechno bylo jasné, ale Foreman stále zůstával ve střehu. V boxu přece stačí jedna jediná rána. „Seděl jsem na lavičce v rohu ringu, před obličejem mi práskal ručník. Pak zazněl gong, vstal jsem a nastoupil do čtvrtého kola. Než jsem se stačil naplno soustředit, těsně moji hlavu minul Joeův slavný a pověstný levý hák. Bylo to jako výstřel z pistole. Jako by kolem mé hlavy proletěla kulka. Lekl jsem se. Mohlo být hodně zle. Uvědomil jsem si, že přes všechnu převahu mohu stále prohrát a možná i skončit s těžkým zraněním. Do toho kola jsem vložil všechny síly, abych zápas ukončil.“ Foremanovi se to podařilo v pátém kole, kdy rozhodčí ukončil zápas technickým k. o. George Foreman se stal mistrem světa v těžké váze. Večer vzal v hotelu kuličkové pero a napsal sestřenici Nancy krátký telegram: „Nejsem pan Nikdo.“ Obhajoval titul. V Tokiu porazil Portorikánce Joseho Romana za 50 sekund. Do cesty mu potom promotéři postavili Kena Nortona.
V květnu roku 1974 musel cestovat až do Caracasu ve Venezuele. „To mi nevadí. Miluji cestování a hlavně rád ochutnávám jídla cizích zemí. Taky se to už projevuje na mém bříšku, ale to je přece ozdoba chlapa, že?“ žertoval, ale když v hotelu Cadiz přišla řeč na Nortona, zarazil se a úsměv mu prchnul ze rtů.
„S Kenem Nortonem jsem nikdy boxovat nechtěl, ale postavili ho proti mně funkcionáři,“ vztekal se. „Jasně, ti chlápkové v bílých košilích chtěli, abychom se utkali. Norton je největší kus chlapa, jakého jsem v ringu viděl. Je to snad nějaký pozůstatek římských gladiátorů. Cítím se nejistý. Ken má v ringu pořád vzpřímenou hlavu a dokonalý přehled. Stojí tam jako maják a shlíží na vás dolů jako na malé dítě,“ povídal otráveně. V ringu byl suverénní, svazoval kombinace úderů. Norton jen stěží odolával. Třikrát vstával z podlahy ringu. „Nechtěl jsem, aby vstal. Bál jsem se toho. Nejraději bych ho dorazil klidně i na zemi, aby byl konec. U Nortona nikdy nevíte, co provede.“ Rozhodčí Rondeau ukončil zápas v pátém kole a Foreman si oddechl. Ne na dlouho.

Rumble in the Jungle
„Georgi, chtěl by ses utkat s Alim?“ ptali se ho. „S tím staříkem? Přece ho nebudu bít,“ opáčil, ale po souboji s Alim dlouho toužil. Podařilo se, získal neuvěřitelný kontrakt na pět milionů dolarů. Zápas se měl konat v Kinshase. Foreman přiletěl do Zairu, dnešní Konžské demokratické republiky, patnáct dnů před zápasem a deset dnů před bojem se zranil na ruce. Ali se před utkáním zase naplno rozjel, nezavřel pusu a chrlil ze sebe dokola stejné věty. „Já ho dostanu. V Zairu, u kluků Patrice Lumumby. Přiznávám, že je silný. Silnější než já. A má tvrdší údery. Já nejsem takový bouchač, ale mám lepší timing, rozvrhnu si líp síly – a taky jsem rychlejší. Mám tak rychlé údery, že je nepostřehnete ani na zpomaleném záznamu,“ řval. O marketingu nevěděl nic, ale dělal jej dokonale. Foreman zase něco plácal o ignorantovi a mávl rukou. „Dám si před zápasem pět hamburgrů a pak si s ním pohraju jako s těma klukama z okraje Houstonu, když mě nechtěli poslouchat.“
Ali hned odpověděl. „Čtyři měsíce jsem tvrdě trénoval, shodil jsem, mám delší ruce a hlavně, jak už jsem říkal, jsem daleko rychlejší. A taky si všimněte, že má George plochý nohy. Celý svět čeká, že mě ten pan Neporažený oddělá, ale to se mu nepovede,“ hulákal na celé kolo a stále zvyšoval hlas. „Jeviště je připraveno, zase šokuju svět. Porazím tu ošklivou příšeru, nad kterou dosud nikdo nedokázal vyhrát!“ Zápas uváděl slogan „Rumble in the Jungle“ – Boj v džungli. Poprvé jej přes satelit přímým přenosem přenášela stanice HBO. A lépe začal Foreman. Tloukl své direkty, zkoušel háky. Hledal cíl na těle pod Aliho srdcem. Ali měl problémy, bránil se natažený v provazech.
„Čekal jsem, až ze sebe vysype všechnu energii. Potřeboval jsem přečkat prvních pět kol,“ říkal potom Ali.
Foreman rozdával drtivé údery. Ali cítil bolest, ale kroužil v ringu a posměšně sykl: „To je všechno, co pro mě, Georgi, máš?“ Foreman jej zasahoval do hrudi, Alimu se podlamovala kolena, ale vydržel tu smršť ran. Gong zval borce do šestého kola. „Věděl jsem, že toho mám dost, byl jsem úplně zničený. Nemohl jsem. Tenhle veliký atlet musel omdlévat bolestí, ale v očích jsem mu četl: Já to přečkám. Vydržel ty nejtvrdší údery, jaké jsem kdy komu dal, a on mě pak zasáhl pravým hákem. Spadl jsem na podlahu ringu a čekal, až mi lidé z týmu řeknou, abych vstal. Neříkali nic. Ležel jsem v temnotách, a když jsem se konečně postavil na nohy, bylo po zápase. Nikdy jsem neprohrál, byl to zvláštní pocit,“ říkal unaveně Foreman.

„Byla ta lana, ve kterých se Ali houpal, uvolněná schválně?“ ptali se novináři.
„Nevím, asi byla. Ale možná si jenom hledám výmluvy. Vždyť přece nevím, jaké to je – prohrát,“ odpověděl Foreman. Ali šílel a děsivě koulel očima. „Všichni se teď přede mnou budou plazit. Prý jsem starý. Ne, já jsem se vrátil a jsem stejně veliký!“
Foreman se stáhl do ústraní. Stal se pokornějším. Po více než roce porazil v Cesarově paláci v Las Vegas Rona Lylea. V Nassau v exhibičním utkání rozstřílel Fraziera. Přibil ho k zemi celkem dvanáctkrát. V pátém kole byl zápas ukončen. Krátce po porážce s Jimmy Youngem v březnu roku 1977 oznámil, že končí boxerskou kariéru a bude se věnovat povolání kněze. Kazatelem slova Božího Stal se pastorem evangelické církve v malém kostelíčku na okraji Houstonu. Tam, kde se jako kluk potuloval po ulicích a kradl.
„Bůh je součástí mého života. Bez něj bych nebyl ničím. Nadávali mi, že jsem srab, co se schoval za bibli, ale učení bible je pro mě víc než rány v ringu. Jo, býval jsem grázl. Máma se dokonce bála, že se v ringu přestanu ovládat a někoho opravdu zabiju. Byl jsem hloupý. Říkali mi, že když budu dobře boxovat, budu mít spoustu aut, plný skříně toho nejlepšího oblečení a hlavně hodně jídla. Po tom jsem toužil snad nejvíc. Jednou jsem se probudil a všechny tyhle věci jsem měl, ale necítil jsem se spokojený. Za peníze si štěstí nekoupíte a sláva vám zase takovou radost neudělá. Trvá jen chvíli. Teď mě těší obyčejné věci. A miluju kázání. Dokonce mi na ně přišli i Číňani a Rusové. Asi čekali, že můj kostel je nějaká obrovská Madison Square Garden, a našli jenom malou kovovou stavbu na periferii Houstonu. Do kostela se vejde jen 110 lidí a připadám si tam jako v ringu. Stojím zase uprostřed a lidi se na mě dívají a poslouchají.“ Foreman se přiklonil k evangelické církvi. Změnil se. Nemá rád okázalé bohatství. „Proto jsem evangelík, tohle náboženství je prostší a má blíž k člověku než katolické s kostely plnými zlata a bohatství. Na světě jsou důležité obyčejné věci. Každý člověk by si měl každý den prožít svou malou radost. Vždyť život je tak krátký a jsme tady jenom na návštěvě. Tak si život užijme!“ Také on si život užíval. Utrácel. Hodně utrácel. Peníze potřebovala farma v Houstonu, kde choval pštrosy, sněžné opice. Když ukončil kariéru, měl doma i lva a tygra. Podobně jako Tyson. „Vydělal jsem boxem hodně peněz, ale utratil jsem je. Musel jsem se postarat o rodinu. Mám hodně dětí. Ale uměl jsem si jenom vydělávat tělem. A dělal jsem jednu chybu. Moc jsem jedl, přejídal se. Vyrůstal jsem ve velké rodině a nikdy jsme neměli dost jídla. Vedle mě u stolu sedělo ještě šest bratrů. Po jídle jsem měl vždycky ještě hlad, ale na stole prostě už nic nezůstalo. Tehdy jsem si přísahal, že až budu velký, tak to všechno zařídím hlavně tak, abych už nikdy nemusel hladovět. Proto jím víc, než bych měl, i když vím, že tenhle můj nenasytný koníček je docela škodlivý. Ztratil jsem svoji pohyblivost.“
Kázal v kostele, chodil po farmě, ale zdálo se mu, že je jeho život prázdný. Má jenom rám bez obrazu uvnitř. A v kostele slovo Boží taky omrzí. Chodil po farmě smutný. Jak by chtěl znovu najít pramen svého života, který vysychal. Chyběl mu obdiv, potlesk mu zněl v uších, jenom když se převaloval v noci na posteli.
„Co je ti, tati?“ ptal se ho syn George III.
„Nic, čemu bys rozuměl,“ mávl rukou a šel dál se svým všedním životem na ramenou.

Návrat do ringu
V září se v kostele sešla stovka věřících. George mluvil o lásce a snášenlivosti. Taky o generálu Houstonovi a jak vnikl stát Texas. O hrdinech u Alama. A potom položil otázku svým farníkům: „Co kdybych se vrátil do ringu?“
„Je ti přes čtyřicet let, Georgi, měj rozum. Mohlo by to ublížit tvému zdraví,“ povídá mu starý Carlos Padilla.
„Všechna zdravotní vyšetření jsou v pořádku. Srdce, plíce. Nešel bych do ringu jako Ali, kterým třásl parkinson.“
„Nechoď.“
„Jdu!“ praštil George pěstí.
Za dva měsíce po desetileté přestávce porazil v Arco Areně v Sacramentu Steva Zouskiho před časovým limitem. Ztratil na pohyblivosti, ale pěsti měl tvrdé. Jenže když se v dubnu 1991 postavil Evanderu Holyfieldovi, dalšímu služebníkovi Božímu, neměl mnoho šancí. A když za dva roky podlehl i Morrisonovi, stavěl sám sobě kříž.
„Nezáleží na věku, ale mentální síle člověka,“ opakoval a fandové boxu se usmívali. Je to přece ale starý blázen. V tolika letech. Bylo mu pětačtyřicet let. A nevzdával se. V listopadu 1994 mu do cesty postavili Michaela Moorera. Borce, co neznal slitování. Lidé kolem Foremana měli starost o jeho zdraví. Nechtěli, aby viděli něco podobného, co předvedl stárnoucí Ali s Larrym Holmesem. Moorer byl ještě kojenec, když Foreman vyhrál v Mexiku olympijské hry. Myslí to vůbec vážně? Hrozí mu nějaké nebezpečí? Kdo vůbec povolí muži v jeho věku riskovat v ringu zdraví a možná i život. Takové otázky si kladli nejenom reportéři, ale i samotná WBA (World Boxing Association), která nejdříve zápas zakázala, protože se bála tahanic se soudy v případě, kdyby se Foremanovi opravdu něco stalo.
„S Moorerem může boxovat vyrovnaně,“ uvažoval Floyd Patterson.
„Ale kdyby nastoupil proti Tysonovi, tak by to byla úředně povolená vražda.“
Případu se brzy chopil Foremanův právník Henry Holmes a přesvědčil senát, že v zemi podnikatelské svobody není možné, aby se někomu bránilo vykonávat své povolání. Navíc jedno z nejlépe placených na světě. Eddie Futsch, jeden z nejuznávanějších amerických expertů, zaujal k nadcházejícímu zápasu neutrální postoj.
„K tomu, aby někdo porazil Foremana, potřebuje velkou rychlost, potřebuje rozdat mnoho úderů. Ale to není případ líného Moorera, který je málo pohyblivý. Má styl tvrdého boxera, v ringu spíš stojí, hlídá si střed. Myslím, že Foreman bude prvním pětačtyřicátníkem, který se stane mistrem světa.“ Trenér Foremana prohlásil: „Moorer má styl, který Georgovi vyloženě vyhovuje. Je levák, který útočí svou silnější rukou velice nízko. Pro Georgův zvedák pravačkou je ideálním cílem.“ Foreman zůstával v klidu. „Moorer je hodný chlapec. Připomíná mi jednoho z mých synů. Ale teď se mě neptejte kterého, nevím to přesně,“ usmíval se.
Tři týdny před bojem postihly Texas velké záplavy.
„Dva dny jsem byl uvězněn na půdě svého domu. Na ulici mi voda sahala až po pás, na zádech jsem měl děti a v náručí svou matku. Bylo to docela dramatické, ale všechno nakonec dobře dopadlo. Voda opadla, ale na ulicích zůstal hnilobný pach. Prožil jsem si malé peklo a teď mě nějaký souboj s Moorerem nemůže rozházet.“

Moorer na kolenou
V MGM hotelu v Las Vegas bylo plno. Diváci byli zvědaví na toho odvážného staříka. A možná tušili, že se může stát cokoliv. Box není společenská hra. Může být nebezpečný. Zvláště když oba soupeře dělí dvacet let. Pro bývalého mistra světa se zápas nevyvíjel příznivě. U všech rozhodčích vedl na body Moorer, u dvou dokonce rozdílem pěti bodů. To je ve fotbale 4:0. Na konci sedmého kola se zdálo, že zbývající tři kola nemůže fyzicky zcela vyčerpaný Foreman vydržet.

„Dělají se mi mžitky před očima, obraz Moorera mám rozmazaný jako špatně exponovanou fotku. Nemůžu,“ seděl na sedátku a trenér poslouchal jeho nářky. „Do prdele, asi jsem si měl dát před zápasem porci krvavého bifteku,“ nadával.

„Nikam nespěchej, věš se na soupeře. Když ho obejmeš kolem krku svými sto třiceti kily, tak toho bude mít taky brzy dost,“ radil mu kouč. Moorer se ale stále lépe pohyboval, drtivým Foremanovým direktům se vyhýbal pohybem těla. Připadal si jako král. Vítězný král. Věřil si. Až moc. Byl přesvědčen o svém vítězství a na chvíli vypnul pozornost. Na pár sekund ztratil koncentraci. Foreman vycítil šanci. Vrhl se dopředu jako šelma, která je v úzkých. Zasypal Moorera sérií úderů. Na jejím konci byl direkt podpořený pravým hákem. Nepozornost Moorer odnesl těžkým knockoutem. Ze rtů mu tekla krev. Lékaři mu je sešili třinácti stehy. To už Foreman klečel ve svém rohu a modlil se k Bohu.
„To on mi dal sílu.“
Ohlasy na Foremanovo vítězství byly rozporuplné. V hledišti MGM hotelu seděl i Larry Holmes. Muž, který porazil stárnoucího Aliho. „Já Georgovi vítězství přeju, ale co je to za box, když pomalu padesátiletí chlapi vyučují mladý kluky.“
„Co je na tom tak špatného, když se stane v ringu takovýhle zázrak. Lidé budou stále raději chodit na osobnosti. A tou George Foreman je,“ usoudil trenér Dundee.
Zatímco Foreman rozdával rozhovory, v jeho kostele na okraji Houstonu se sešlo asi patnáct lidí na pobožnost. Mši, kterou jindy sloužil samotný boxer, celebroval jeho synovec Joe Steptoe. Druhý den se George vrátil domů a hned se zajímal, co bude k jídlu. Přehlédl i starého přítele, novináře listu Houston Chronicle.
„Jídlo je pro mě pobožnost,“ hekl a nacpal do sebe pár hamburgrů, ze kterých kapal tuk.
„Vím, že bych to neměl jíst, ale co mám dělat, když mi to tak chutná,“ pokrčil bezradně rameny a rozesmál se.
Pokračoval v kariéře. Snažil se zvítězit nad časem, který mu zpomaloval pohyby nohou i paží. Čas se na něj věšel jako závaží, ale George kráčel dál. V roce 1995 porazil v Las Vegas Němce Axela Schulze, ale nebyl to pro něj vydařený zápas. Vyhrál, obhájil titul, ale vzápětí začaly vleklé diskuse, zda mu rozhodčí nezatlačili. Schulz byl vyrovnaným soupeřem a profesionální organizace IBF ihned začala jednat o odvetném zápase, který se měl konat v Německu. Foreman ale odmítl do Německa cestovat a dobrovolně se vzdal mistrovského pásu. Za rok porazil v Tokiu Crawforda Grimsleye a za půl roku v Atlantic City Lou Savarese. Bylo mu 48 let. Po porážce od Shannona Briggse ukončil kariéru. Snad.
U Foremana nikdy nevíte. Brzy nato prohlásil, že bude boxovat i v pětašedesáti.

Na hrobě chci mít kalkulačku
Má deset dětí. Pět dcer a pět synů. Všechny syny pojmenoval po sobě – George. Oddělil je jenom římskými číslicemi. Usměje se nad svým nápadem.
„Nejste trochu egoista?“
„Ne,“ vrtí hlavou. „Když vám někdo třicet let mlátí do hlavy, vymlátí vám z ní i paměť. Tak jsem je všechny pojmenoval stejně. Dal jsem jim přezdívky, ale bohužel… nepamatuju si je,“ ušklíbne se. „Jak je rozlišuju? Když třeba zavolal učitel a řekl, že můj George něco provedl, tak jsem hned věděl, že to nemohl udělat první George. To je moc hodný kluk. Spíš ten třetí. Nebo čtvrtý? Pokud to ovšem neudělal ten druhý,“ rozesměje se.
Podniká. S čím jiným než s jídlem. Měl pizzerii, bistro na hamburgry.

Velké peníze mu ale přinesl prodej grilů, na kterých se jídlo připravuje bez tuku. „Na grilech je vyraženo moje jméno a po celém světě se dobře prodávaly. Na boxu jsem vydělal hodně peněz, ale na grilech víc. Přes padesát milionů dolarů!“ Stále trénuje, každý den běhá. Filmový producent Leon Gast koupil příběh Foremana a Aliho a natočil film When We Were Kings (Když jsme byli králi), který byl nominován na Oscary. Komentuje box pro televizní stanici HBO. Miluje procházky v lese a sběr hub. Nenudí se a stále se směje svému největšímu nepříteli – času. „Jednou, až nebudu, tak bych chtěl mít na náhrobním kameni kalkulačku,“ povídá reportérům.
Ti otevřeli pusu.
„Proč?“
„Protože chci žít tak dlouho, aby každý musel dlouho a komplikovaně, s pomocí té kalkulačky, počítat, kolik mi vlastně v ten můj poslední den bylo let…“






Video





Diskuze


Spustili jsme nový web!

Aktuální informace již budou přidávány pouze na www.fighters.cz

Pro zobrazení starších článků můžete pokračovat na