H1 - 2014

RingNews.cz


fb yt tw g

Kalendář akcí


Facebook


André Reinders: MMA stojí na bojovnících, musíme prodávat příběhy
11. února 2017 | Autor: František Prachař


Vystudovaný politolog a externí vyučující bojových sportů na FTVS, který spolupracuje s mentálním koučem Marianem Jelínkem, bývalým parťákem Jaromíra Jágra. Při této charakteristice si asi moc lidí neuvědomí, že je řeč o jedné z nejvýraznějších postav českého MMA. André Reinders patřil i z toho důvodu do generace, která byla do značné míry skryta veřejnosti. Přitom válčil po celé Evropě 10 let a v nejlepší kondici patřil ke špičce. Po ukončení kariéry snaží o to, aby měli jeho nástupci jinou pozici. Lepší. Důstojnou. Jako trenér piplá své svěřence od prvních krůčků, jako manažer se snaží realizovat v tuzemské organizační džungli. Aktuálně jako součást velkého turnaje XFN. V následujícím rozhovoru vysvětluje i to, proč spoléhá na instinkty.

Jak přistupuje díky svým předchozím zkušenostem z klece k práci promotéra?
„Ta moje práce má dvě roviny, v první řadě znám víc mentalitu bojovníků a víc se tak dokážu vžít do jejich potřeb. Snažím se dát jim podmínky proto, aby mohli předvést co nejlepší výkony. A myslím, že také dokážu lépe odhadnout a domluvit adekvátní soupeře pro naše bojovníky a nabídnout tak atraktivnější zápasy pro diváky a taky pro ně zápasy, které je mohou někam posunout. Druhá stránka je, že chci prodávat příběhy a zvednout tím sledovanost našeho sportu. Přiblížit bojovníky lidem je základ. Sám vím, že se o mě v průběhu mé kariéry zajímala média více z toho důvodu, že prodávala příběh. Byl jsem pro ně zajímavý, protože jsem zápasil v MMA a přitom měl vystudovanou vysokou školu. Bylo to až omleté téma, ale i díky tomu o mě a potažmo o našem sportu média psala častěji i v dobách, kdy to ještě nebylo zvykem jako dnes. Každý zápasník může mít okruh těch svých fanoušků a právě tyto lidi pak můžeme přilákat na naše turnaje. A můžou to být i antifanoušci, což je vidět i u Conora McGregora. Polovina lidí ho nemá ráda, ale lístek si na něj koupí.“

Je v České republice potenciál příběhů takový, aby přilákal běžného diváka?
„Je pravda, že u nás není taková tradice bojových sportů. Například oproti sousednímu Polsku, kde je mentalita jiná, to je naše mínus. Je to asi dané i historicky a odráží to možná charakter našeho národa, jsme spíš vyčůránci, kteří komentují, jak měl někdo něco udělat jinak. Jsme národ fotbalových trenérů, ale věřím, že i tak má MMA u nás obří potenciál. A příběhů bychom tady našli.“

Co vy osobně? Zvládáte ten přerod ze zápasníka v trenéra a promotéra bez problémů?
„Naštěstí to na sebe plynule navazovalo. Nebyl to plán ani úmysl, trenéřina vznikla spontánně s kamarády, kteří chtěli něco naučit. Jak jich přibývalo a pravidelnost tréninků se zvyšovala, přibyly k tomu zápasy a pokračuje to. Mám zásadu, že dělám jen to, co mě baví a naplňuje. Nejsem oportunista, který by pracoval jen pro peníze. Když mě něco baví, dělám to naplno. Snažím se klukům dát maximum a myslím, že to cítí. Ať už co se týče zázemí klubu, shánění zápasů a přípravy, snažím se jim nastavit podmínky tak, aby se i během amatérské kariéry mohli soustředit jen na svůj výkon. Ono například startovné na mistrovství Evropy a světa stoji kolem dvaceti tisíc. To už není úplně málo a jen polovičku z toho platí asociace, zbytek musí sehnat sportovec, nebo klub. Pokud vidím, že kluk chce zápasit a má na to, snažím se mu to v tomto usnadnit, protože spousta z nich jsou studenti a pokud se věnují MMA trochu víc, nemají moc šanci budovat kariéru. Snažím se do toho všeho uplatnit i svoje trenérské vzdělání, dát věcem nějaký řád s smysl. Od kondiční přípravy po mentální koučing, na kterém například spolupracuji i s Marianem Jelínkem, bývalým trenérem Jaromíra Jágra a mnoha olympioniků.“

Má to efekt?
„Funguje to. Jeden můj kluk se protrápil zápasem, kdy jsem ho dokonce musel po prvním kole profackovat. Ve druhém kole vyhrál, ale nebylo to ono, i když byl lepší. O půl roku později se potkal se stejným soupeřem. I díky několika sezením s Mariánem trval zápas 30 sekund. Vůle, nastartování a cílevědomost byla úplně jinde. Marián říká, že psychické nastavení můžete, s lehkou nadsázkou, změnit lusknutím prstu, kdežto technika a kondice se pilují dlouhé roky.“

Co bylo při vaší proměně ze zápasníka v trenéra a manažera nejtěžší?
„Postupem času jsem přišel na to, že sport už šel tak daleko a moje tělesná schránka utrpěla tolik újmy a já nemám tolik času na přípravu, že nemám možnosti a schopnosti se tomu věnovat tak, aby mě to uspokojovalo. Zlom nastal po zápase se Švédem Torem Troengem, který jsem v Praze prohrál technickým KO v 1. kole. Přípravě jsem přitom dal maximum a byl jsem v top formě. Šuškalo se o tom, že vítěz zápasu bude mít možnost jít do zámoří na velký turnaj. Troeng dostal po půl roce smlouvu v UFC. Mě se po tom zápase už naopak mentálně nechtělo. Tréninky mě nebavily, Několikrát jsem odešel v půlce tréninku, protože mě to prostě nebavilo, chyběla motivace. Pak jsem, i díky tomu, utrpěl zranění očnice v souboji s Polákem Šulinskim, měl jsem destičku pod okem a rok jsem byl mimo. To byl v zásadě definitivní konec a já se začal věnovat trenéřině a organizační stránce v MMAA. Troufnu si říct, že jsme tehdy udělali největší turnaj v Čechách v T-Mobile Aréně, ale z různých důvodů nepokračoval. Zaostávala i práce v amatérské asociaci, proto jsem odešel. Víc mě naplňuje můj klub a moji bojovníci.“

Ale pak jste se ještě jednou vrátil. Po tříleté pauze. Proč?
„Trénoval jsem s mnoha zápasníky a měl jsem pocit, že s nimi držím krok. Dostal jsem zajímavou nabídku a měl jsem pocit, že bych na to měl a že lidé chtějí vidět můj zápas. Souboj s tehdy neporaženým a našlapaným Italem Di Chirricem mi ale ukázal, jak moc je těžké držet krok s dnešními talenty. Prohrál jsem ve třetím kole a zjistil jsem, že už na to opravdu asi nemám. Fyzicky možná jo, ale časově už to nejde, člověk má spoustu povinností jinde a nemůžu se naplno věnovat jen přípravě na zápas. On se po výhře nade mnou zase dostal do UFC.“

Kde se jako bojovník realizujete teď?
„V brazilském jiu-jitsu. Mohu tam uplatnit hodně z toho, co jsem dělal celý život. Je to technicky hodně náročné, ale nedostáváte rány do hlavy a nehrozí takové riziko zranění. Je to možnost, jak se dál osobně rozvíjet a vybít si touhu po boji.“

Patřil jste do skupiny zápasníků, s nimiž si česká scéna od počátku spojovala termín MMA. Bylo těžké přiznat si, že už to v kleci není ono?
„Je to přerod, sám jsem si uvědomil, že už tu úroveň nemám a zůstanu u MMA v jiné formě. Předávám zkušenosti svým klukům, spoluorganizuji turnaje, dělám spolukomentátora, propaguji sport, jak to jde.“

Umíte popsat ten svůj příběh?
„Bojoval jsem odmalička a bojuju doteď. Nejvíc sám se sebou.“ (směje se)

Co ten boj symbolizuje?
„Patřil jsem ke druhé etapě českého MMA, tou první byly zápasy vale tudo. Na ty jsem chodil, ještě jako divák, koukat na Brumlovku. My jsme byli to období, kdy u nás začalo vznikat MMA jako takové. Teď je třetí etapa, ve které šel sport hrozně rychle dopředu. Nedávno jsem se s klukama zúčastnil v Praze otevřeného mistrovství Evropy, kde byli mimo jiné i bojovníci z USA, JAR a arabských zemí. Když jsem na ty zápasy koukal, nestačil jsem se divit. Úroveň byla vynikající a troufnu si říct, že většina těch v uvozovkách amatérů by porazila většinu českých profíků. Ti kluci jsou kvalitně připravení a od začátku trénují čistě MMA. Oni mají zažité automatické pohyby. Byli tam borci, kteří trénují s McGregorem a je to na nich vidět. Na technice, ladnosti i sebevědomí. Sledoval jsem videa 19letého kluka, který měl jít další den s mým svěřencem. Bohužel jsem viděl, že bych s ním měl problém i já v době, kdy jsem byl na vrcholu.“

Ale to je přece dobře, ne?
„Určitě. V mojí éře dorůstali ti nejlepší v 35 letech, teď jsou všichni mnohem mladší. Tím se dostávám zpět k mému zápasu s Di Chirricem. On si prošel vývojem jako amatér, získal titul mistra světa a šel postupně nahoru tak, jak se má. I já se snažím provést kluky amatérskou kariérou tak, aby si našli svůj styl a silné stránky. Díky tomu je pak člověk kvalitní profík. Di Chirrico se dostal do UFC a má tam zatím jen jednu spornou prohru s Bojanem Veličkovičem. My neměli úplně možnost se vyzápasit.“

Proto má vaše generace často zběsilý rekord…
„Jezdili jsme hned zápasit ven, často jako maso pro domácí hvězdy. Dodnes si pamatuju pyramidu v Polsku. Prohrál jsem tam na body s Lukaszem Chlewickim, který i dnes bojuje v KSW. Já 'uměl' zhruba tři techniky na zemi. Vyhrával jsem díky instinktům a nasazení a zkušenostem z thajského boxu. Po porážce za mnou přišli pořadatelé, že se někdo zranil a mám možnost nastoupit proti nějakému Mamedu Chalidovi… Nevěděl jsem, kdo to je, jen jsem viděl, že byl na plakátu turnaje, tak byl asi dobrej. Jelikož jsem byl kromě naštvání z prohry v pohodě, šel jsem do toho. Pět vteřin před koncem mě trefil na bradu a bylo z toho KO. Dodnes si pamatuju, jak stojím s trenérem na rampě a ptám se ho, kdo vyhrál…Zpětně se můžu smát tomu, jak jsem šel připravený proti takové hvězdě. Dnes už jsou možnosti naštěstí jiné. Jsou amatérské turnaje, možnost trénovat v zahraničí. Každý se může oťukat a zjistit, jestli na to vůbec má.“

Kam vás sbírání zkušeností tohoto typu posunulo?
„Snažím se, aby si kluci nemuseli projít stejnýma chybama jako já. Akorát jsem dočetl biografii Johna Kavanagha, kouče Conora McGregora – Win or Learn. Souhlasím absolutně s tím, že člověka kolikrát mnohem víc posune a poučí prohra. Vidím to na sobě. Vedu kluky krůček po krůčku. Na začátku jsem neměl hotové bojovníky. Až například Honza Malach ke mně přišel z Liberce od Martina Berky už jako skvělý kickboxer, já mu k tomu přidal komplexnost a udělal z něj teprve MMA bojovníka. Musím říct, že se v tomhle hodně realizuju.“

Neštve vás, že jste jako bojovník obětoval své kariéře víc, než se vám vrátilo?
„S tím ale člověk musí počítat, že to může nastat. V životě nefunguje jen má dáti/dal. Spíš by mě štvalo, kdybych něco nezkusil. Já řadu věcí zkusil a některé holt nevyšly. Ale teď dělám věci, které mě naplňují, mám úžasnou ženu, která mě podporuje a kolem sebe lidi, které mám rád. Vždy si to uvědomím ve chvíli, kdy mi někdo řekne, jak se po něm v práci vozí šéf nebo jaké má problémy. Já mám rád svůj život, protože jsem si to nastavil tak, abych se setkával jen s lidmi, s nimiž se setkávat chci.“

Vás v uvozovkách proslavil i vztah a manželství s moderátorkou Hankou Mašlíkovou. S ní jste hodně vidět, realizujete se společně i ve sféře fitness. Jak tohle ovlivnilo vaši MMA kariéru?
„Myslím, že jsem uměl sport a osobní život vždy dobře oddělit. Hanka mě vždy podpořila ve všem, i když k tomu nikdy nezapomene říct svůj názor. (směje se) Osobní život je ale určitě důležitý. Člověk nemyslí jen na sport, ale kouká dál. Ale já jsem spíš introvert a tyhle věci si řeším sám.“

Jde to k sobě? Introvert a MMA?
„Zjistil jsem, že bylo vždy dobré spoléhat na své instinkty. Když jsem to nedělal, dopadlo to obvykle špatně. Člověk se ale tohle musí naučit. Pracovat s charakterem a dispozicemi, obojí je potřeba rozvíjet a je potřeba k tomu mít osobní přístup. A to se snažím praktikovat i teď směrem ke svým svěřencům, snažím se jim pomoct najít to, co jim sedí.“

Jak často vaši svěřenci trénují? Ví se, že někteří z nich se připravují i v jiných klubech.
„Máme týdně tři tréninky MMA, dvakrát kondiční přípravu, jednou týdně schody, lapy. Upřímně vím, že je to pořád málo, pokud to chce člověk dělat na úrovni. Takže mi určitě nevadí, pokud mí kluci trénují i v jiných klubech. Vím, že to někteří trenéři nevidí rádi, když jim jejich kluci chodí ke konkurenci, možná ze strachu, aby neutekli. Já ten strach nemám, zatím se každý vrátil. Já jim to doporučuju. Každý trenér má něco svého, kluci si tím rozšíří svůj rejstřík a budou lepší. Když budou chtít odejít, to můžou udělat vždycky. Snažím se mít se svými bojovníky takový vztah, abychom si věřili a mohli si vyjít vstříc. Já jim věřím, oni mi to vrací svým nasazením. Osobně beru MMA jako kolektivní sport. Za výkonem zápasníka stojí řada dalších lidí. Jdeme tam jako tým a myslím, že to všichni cítí.“

Už jste zmínil, jak se snažíte prezentovat MMA. Proč je ale problém oslovit vřejnost?
„Nemůžeme se vzdát toho, že jsme tvrdý sport, ale musíme předávat to, že boj k člověku patří odpradávna, proto to má budoucnost, jen to ještě hodně lidí nepoznalo. (směje se) Ryzí střetnutí v sobě ale přináší další vzkaz. Je to ohromný výchovný prostředek pro mladé. Tím myslím každý bojový sport. Dostanou vůli, cílevědomost, respekt k ostatním, férovost. Tady člověk nepředstírá slabost, naopak demonstruje sílu. Musí se ukazovat charaktery a příběhy.“

Zatím to nikdo nedokázal. Jaký je podle vás důvod?
„Já myslím, že každý musí podávat to, co je mu vlastní a nepřetvařovat se. Zrovna nedávno jsem dával na facebook fotku sebe a svých svěřenců a uvědomil jsem si, že nevím, jestli tam je víc titulů v bojových sportech nebo víc titulů na univerzitách. Asi půlka mých bojovníků má vysokoškolské vzdělání. To sice možná není zárukou inteligence, ale minimálně to svědčí o tom, že to nejsou vymlácené hlavy ze zvláštní školy.“

Tohle by třeba bylo atraktivní, ale širší veřejnost to míjí. Stejně jako temnější příběhy.
„Nic neskrýváme, ani já se nestydím za svojí minulost a říkám to i ostatním. Udělal jsem v životě spoustu chyb, ale patří to ke mně a nestydím se za to. Nebudu si na tom stavět promo, ale jsem v tom otevřený. Neříkám, že v MMA není přemíra eg, ale je na každém, jak se s ním vyrovná. Někdo podlehne české mentalitě a hází ostatním klacky pod nohy. Další je otevřený. Jet si sám na sebe je scestná výchova, kdy ostatním nepřejeme, abychom byli mezi jednookými králem. Setkávám se při organizování turnajů s tím, že člověk nikdy nemůže vyjít vstříc úplně všem a někdy prostě musí dělat rozhodnutí, které ne úplně všichni v tu chvíli chápou. Někdy kvůli tomu utrpí i dlouhodobá přátelství, ale to k tomu bohužel patří.“

Nejde mi do hlavy, proč to, co vy, říkají i někteří další, ale ve finále je realita jiná.
„To mně taky ne, nejvíc asi chybí schopnost přijmout názory ostatních. Zase jsme u té přemíry eg v našem sportu a kolem. Ale já se teď soustředím na to, aby moji kluci co nejvíc rostli a někdo z nich se časem třeba dostal do nějaké velké organizace. Také by se mi líbilo, kdybychom zvládli vytvořit kvalitní organizaci na úrovni KSW, v Polsku je populárnější než UFC. Proto mnoho Poláků nemá potřebu odcházet do zahraničí a propagují svůj sport doma. Když vytvoříme dobrý produkt, věřím, že to dokážeme taky. Ale stále nesmíme zapomínat na bojovníky, na těch to prostě stojí a bez nich nevytvoříme nic.“


André Reinders
Trenér v Reinders MMA Teamu
Věk: 35 let
Výška/váha: 183 cm/84 kg (v době aktivní kariéry)
Aktivní kariéra: 2005-2015
Bilance v MMA: 18 výher (7 KO, 6 submisí), 12 porážek (7 KO, 1 submise), 2 remízy
Úspěchy: profesionální mistr Evropy v MMA (2011), vítěz turnaje ve free fightu „Best of Europe“ (2007), vítěz turnaje Hell Cage (2010), mistr světa v thajském boxu (2003).






Diskuze


Spustili jsme nový web!

Aktuální informace již budou přidávány pouze na www.fighters.cz

Pro zobrazení starších článků můžete pokračovat na